MÚR - Múr
Pětice mladíků, co na obalu alba vypadá jako chlapecká kapela z devadesátek, vybublala z islandského podzemí s pozoruhodně vyspělým materiálem. „Múr“ se pohybuje někde na pomezí progresivního metalu, doomu a post-metalu. Výborné album.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dlouholetá úderka ze země „tří korunek“ RANDY na sklonku loňského roku vypustila další nekompromisní řadovku. Skupina patří mezi nejstarší kapely vydávající svá alba u labelu Burning Heart z Örebro a reprezentuje klasický britský vzorek punkové školy, tedy „punk model 1977“. Ten dokáže zajímavě obohatit o garáž-rockový feeling, který je dnes tolik v kurzu. Novinka „Randy The Band“ je stejně jako předcházející album „Welfare Problems“ povedeným reprezentantem tohoto de facto neměnného stylu.
Kapely jako RANDY jsou zárukou toho, že člověk přesně ví, co od nového alba má očekávat a to také dostane. Tedy něco na způsob metalovějších velkokapel, jako jsou MOTORHEAD a AC/DC. Půlhodinový intenzivní zásah znamenitě se hodící jako soundtrack k noční procházce prázdnými ulicemi města s řetězem v ruce, či k popíjení a demolování všeho, co bude po ruce v nedalekém autovrakovišti. Čtveřice oplácaných fotříků RANDY, kteří spolu s MILLENCOLIN reprezentují to nejlepší ze švédské punkové školy, skutečně znovu nezklamala, jejich skladby nepostrádají potřebný tah na branku, vtip ani zajímavé melodie, kterým vévodí úderné refrény. Kdybych měl nějakou skladbu vyzdvihnout, šlo by to hodně těžko, protože kolekce působí velmi kompaktně a vyváženě a je na ní z čeho vybírat.
Strhující punkové album od zkušených chlápků s jednoznačným názorem na to, co je v hudbě dobrý a co špatný, a řekl bych, když tak jejich novinku poslouchám, že je málo platný jim to vymlouvat, protože je i přes fakt, že zde virtuozitu nenajdete, velmi přesvědčivá. Pro fanoušky punk rocku jde o povinnost.
Dokonalá formace pro loosery na podpoře, ale ne pro frustrované ustrašence, nýbrž pro loosery, kteří jsou hrdí na to, že jimi jsou. Pokud máte rádi punk rock v jeho nejčistší formě, musíte si RANDY prostě a jednoduše zamilovat. RANDY mají moje sympatie.
7,5 / 10
Stefan Granberg
- vokál, kytara
Fredrik Granberg
- bicí
Johan Gustavsson
- basová kytara
Johan Brandstrom
- kytara
1. Punk Rock High
2. Razorblade
3. Better Than Art
4. Evil
5. Bannhof ZOO
6. Nothing On Me
7. I Raise My Fist
8. Red Banner Rockers
9. The Pretender
10. Going Out With The Dead
11. Teenage Tiger
12. Rich Boy
13. Losing My Mind
14. Promise
15. The World Is Getting Bored
Randy The Band (2005)
Welfare Problems (2003)
The Human Atom Bombs (2000)
You Can´t Keep A Good Band Down (1998)
The Rest Is Silence (1996)
There´s No Way We´re Gonna Fit In (1994)
Ska (EP) (1994)
No Carrots For The Rehabilitated (1993)
Vydáno: 2005
Vydavatel: Burning Heart
Stopáž: 31:40
Produkce: RANDY
Studio: Decibel Studio
Tohle je psychedelická bestie, která je mnohem dusnější než cokoliv z minulosti. A jde vám po krku. Pomalu, ale pevně a vytrvale. Aneb opravdu šťavnatá porce halucinogenního, technického a lehce bizarního disso death metalu.
Je to vskutku těžký poslech. Přesně takový, jaký u takto pojaté nahrávky má být. Zvuk se opravdu povedl. Je těžký, má tlak a výrazně se podílí na faktu, že vám deska nedá nic zadarmo. Pakliže jí dáte šanci, odměna v podobě jedinečné žánrovky se dostaví.
Jen málokdy tak dokonale jméno kapely přiléhá jak na styl, tak na zvuk. Amák vyrobil naprosto tučný bažinatý sound, který skvěle funguje s hudbou i vokálem rozkročeným mezi skřehotavou black metalovou polohu a čistý zpěv trochu evokující například Načevu.
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.